THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V durínskom Schmalkalden od roku 2003 existuje ďalšia tamojšia pohanská blackmetalová skupina, ktorú založil Stephan Gauger (gitary a vokály), pôsobiaci tiež v žánrovo blízkych MENHIR a SURTURS LOHE. V súčasnosti s ním vo FIMBULVET hrajú Christian Fröhlich (gitary), Steffen Mehlhorn (basgitara) a Hannes Köhler (bicie). Členmi sa stali v rokoch 2009 až 2013, materiál na tomto dvojdisku v digipackovom prevedení s typicky pohanskými motívmi sa ich teda veľmi netýka. Einheit sa totiž postarali o nové vydanie prvých dvoch z celkovo zatiaľ štyroch albumov nemeckých bojovníkov, ktoré predtým vyšli ako samovydanie, resp. u malého, ktovie či ešte existujúceho vydavateľstva Eichenthron.
„Heidenherz“ je úctyhodnou náložou, 25 skladieb, vyše dva a štvrť hodiny germánskeho pohanského black metalu. Oba pôvodné materiáy boli rozšírené o bonusy, dva a dva z každej platne, nahrané s novým zvukom, tak trochu na porovnanie, ako FIMBLUVET zneli kedysi a dnes. Nie je to zlý nápad, hoci aj pôvodné verzie majú slušný hutný zvuk a možno len pozorný audiofil prípadné rozdiely ocení. Ja v každom prípade oceňujem plný zvuk bicích a výraznú basu originálov. Pokiaľ ide o hudobnú náplň ako takú, väčšinou strednotempový, niekedy aj pomalší, „hrdinsky“ ladený pagan/black, úderný, melodický, zvlášť na prvom albume priamočiary a nijako extra zložitý, ale s dobrou atmosférou. Texty o prírode, dávnych bitkách, starých bohoch Severu a pohanstve sú v nemčine, naspievané je to tak temným havraním krikom, ako aj jednoduchým čistým „bojovníckym“ spevom. Celkovo tu FIMBULVET znejú ako pohanská metalovka z 90. rokov a mám pocit, že ak by niektoré svižné pasáže boli zahrané so speedmetalovým zvukom a trochu iným vokálom, dosť by pripomínali aj starý HELLOWEEN. Celkom fajn súprava, neohromí, ale má dosť celkom silných momentov.
7 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.